Potkánci a já

S potkany jsem se prvně osobně setkala v době, kdy jsem ještě jako dítě chodila se svým kamarádem venčit sousedovic psa. Kromě Belly, černého labradorského retrívra, měli ještě další okouzlující zvířátko, které jsem si ihned zamilovala - krásnou potkanku. Tehdy to pro mě byl zážitek, na který dodnes nezapomínám. Byla jsem však dítětem a o chovu potkanů jsem neměla nejmenší potuchy.

Dnes již vím, že potkanka příliš radostný život neměla. Dobře si vzpomínám na její bydlení, kterým nebylo nic jiného, než malé akvárium, hobliny, jedna miska na žrádlo, druhá na vodu. Celý život byla držena sama a na procházky byla brána na vodítku v postrojku. Od té doby uplynula sousta let a nyní už vím, jak se o potkánky řádně starat, jak o ně pečovat a zajistit vše, co jim přinese plnohodnotný život.

Od rybiček, přes křečky...k potkanům :-)

Naším bytem příliš zvířat neprošlo - dobře si vzpomínám na rybičky, které jsme se sestrou v pokoji měly. Bylo to velké akvárium, na které jsem se mohla dívat celé hodiny. Ovšem po několika drobných nehodách a jedné velké, kdy byli naši sousedé vytopeni, jsme akvárium zrušili a rybičky rozdali našim známým. Stále jsem měla v hlavě zafixovanou tu překrásnou potkaní holčičku, ale rodiče o potkanech nechtěli ani slyšet.

Jediné zvíře, které mi bylo dovoleno, byl křeček. V jeden den jsem koupila potřebné vybavení a mého prvního černo-bílého zverimexového křečka Jerryho. Nebylo to to pravé ořechové, ale měla jsem z něho velkou radost. V půl roce věku však náhle zemřel. Jeho následovníkem byl černý Džesinek a nakonec rozkošná sněhobílá Bobinka, která se dožila krásných dvou a půl let :-)

Po smrti Bobinky jsem měla jasno - ve svých 22 letech jsem snad už dost stará na to, abych o svých mazlíčcích rozhodovala sama - a rodiče jsem nakonec skutečně přesvědčila :-) Začala jsem se ptát, zjišťovat, poohlížela jsem se po chovatelských stanicích, našla stejné "blázny" a milovníky potkanů, jako jsem já :-) Netrvalo dlouho a s přítelem jsem se vydala do Prahy pro své první dva potkaní kluky - Jagíska a Kreoska z ChS Mouseville. Ani jsme pořádně nestihli pochodit Prahou - byla jsem tak natěšená, že jsem je chtěla mít co nejdříve u sebe, a nemohla se dočkat chvíle, kdy je poprvé uvidím. Rodiče o tom ani pořádně nevěděli - táta si myslel (dodnes nevím proč), že si jedu pro činčilu a mamce jsem "slíbila", že si přivezu potkana pouze jednoho :-) Konečné zjištění ale naštěstí přes srdce přenesli a já se kochala pohledem na své dva potkaní kluky :-)